nebát se padat

 "Tak už jsem Tě zas zklamal!" Jak často se mi tahle věta vrací...
Tolik mi vadí, že nejsem dokonalý a svatý.

Je mi tak trapně, když Boha znovu a znovu prosím o odpuštění.

Ale nedokážu jinak! 

Díky Bohu a Jeho veliké milosti, však mohu znovu a znovu povstávat
k dalšímu boji; k boji se sebou samým, se svou žádostí a leností,
se svou hříšnou přirozeností. 

Líbí se mi přirovnání, kde On je náš Otec a my děti. Opravdu
si připadám jako batole, které se teprve učí chodit. A když se
na takové dítě podíváme, vidíme, že se nenechá odradit tím,
že spadne. Jen když to hodně bolí, tak ho někdo musí pochovat,
ale hned se zas pouští do dalšího boje. 

Vidím, že nejsem takový, velmi brzy se vzdávám. Ale teď už nechci,
vím, že je potřeba bojovat a nevzdávat se. Ty myšlenky,
že už to nemá cenu a že nás kůli tomu Bůh přestane milovat
jsou od zlého. 

 A tak se nebojme po každém pádu vstát, a pokaždé můžeme vstát
rychleji, naučme se to! A nebojme se, že by nás Bůh znovu nepřijal,
On nám to slíbil.