Dvakrát zakletá princezna

Byla jednou jedna princezna a jak to v pohádkách bývá, nebyla na tom zpočátku vůbec dobře. Žila v nejhořejším pokoji vysoké věže. Nebyla to obyčejná věž, ale strašidelná věž. V každém poschodí bydlelo několik strašidel, příšer a jiné havěti. Princezna tam byla co si pamatovala, nikdy nebyla venku z věže.

Jinak se neměla vůbec zle. Každý den se jí na stole objevovalo chutné jídlo. U stěny stálo velké zrcadlo a stoleček se zkrášlujícími cerepetičkami a hned vedle lavor s křišťálovou vodou. Málem bych zapomněl na veliká okna a balkón.
Přesto ale naše princezna nebyla šťastná. Cítila se příliš osamocená, přestože k ní každý den přilétali krásně zpívající ptáci.

Když princezna trošku zestárla (a zkrásněla) rozhodla se, že zkusí utéct. Vlastně jí v tom nic nebránilo. Jen co ale otevřela dveře a sešla po schodech, začala toho velmi litovat. Vlasy se jí hrůzou začaly ježit a zamotávat do obrovských pavučin. Radši rychle vyběhla nahoru a v zrcadle na ni čekalo další strašidlo ;-)
Další den to zkoušela přes balkón, ale popínavé šípkové trny ji ošklivě popíchaly. Navíc byly větve jako živé a i přes velkou snahu se princezna vůbec nevzdálila z dosahu balkónu.
Třetí den se rozhodla pro něco velmi odvážného. Z povlečení si vyrobila cosi jako padák a rozhodla se skočit dolů. Když se postavila na zábradlí, zatočila se jí z toho hlava. Taková hloubka pod ní! Zhluboka se nadechla a v tom jí uklouzla noha. "Hlavně nesmím pustit prostěradlo!" skoro vykřikla. Nejspíš by to hodně špatně dopadlo, ale z jednoho okna vyletělo cosi okřídleného, chytlo princeznu a hrubě ji hodilo zpátky do jejího pokoje.
Od té doby princezna už nikdy nezkoušela utéct. Často se dívala z balkónu na raní mlhou zalitá údolí nebo na úchvatné západy slunce a často si představovala, jaké to asi je projít se pod stromy. Nikdy však nezapomněla na svoje pokusy o útěk. Ani nemohla, protože se jí to stále připomínalo v děsivých snech.

Léta utíkala jako voda a princezna stále krásněla.

Jednoho dne se u věže objevil statečný princ Petr. Hned se dal do práce. Začal z věže vyhánět všechna strašidla a zabíjet obludy. Často ho to stálo vypětí všech sil, mnohokrát se musel vracet ke kováři do vesnice, aby mu opravil brnění a meč. Princezna to však ani netušila, možná ji přišlo zvláštní, že se zespodu častěji ozývají příšerné skřeky. A šramot a kvílení přibývalo, až jednoho dne to bylo téměř k nevydržení. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešel princ Petr. Nebyl to žádný krasavec, celý od krve a pavučin, ale přesto princezna pochopila, že je to někdo vyjímečný. Sundal si přilbu a promluvil. Princezně se z toho zatočila hlava a omdlela.

O chvíli později se probrala, Petr už byl umytý, držel ji v náručí a spěchal s ní dolů pryč z věže. Chvíli to trvalo než se princezna vzpamatovala, opravdu dlouho. Vlastně mluvit byla schopné až po několika dnech v petrově zámečku. Bylo tam krásně, všude okolo spousta usměvavých lidí a každý si chtěl popovídat. A jak byli všichni překvapení, když zjistili, že princezna nemá jméno! Dlouho přemýšleli jak to napravit. Až jednou přinesl Petr krásné květiny - lile. Princezně se moc líbily a proto jí začali říkat Lili.

 Brzy nato byla svatba a všichni z toho měli obrovskou radost. Ale to ještě není konec.

Petr po pár společných nocích pochopil, že Lili trápí děsivé sny. A při úplňku to bylo přímo děsivé, protože byla dokonce náměsíčná. Kolikrát Petr litoval, koho si to vlastně vzal. Několikrát se dokonce pohádali. Jednoho dne už to bylo na Petra moc a rozhodl se, že odcestuje.

Po pár dnech dorazil do kláštera, kde se rozhodl přespat. Postarali se o něj skromně, ale přesto dobře. Ráno se Petr chtěl vydat na cestu, ale jeden mnich se mu podíval do očí a řekl: "Vidím, že tě něco velkého trápí." A Petr už to nevydržel a všechno mu řekl. O jeho princezně a o jejích snech. Také o tom, že už to s ní nemůže vydržet. Mnich se ho zeptal: "Máš ji rád?" "Samozřejmě!" vykřikl Petr, "Vždyť jsem pro ni bojoval tolik dní! Nemáte ani tušení kolik strašidel jsem musel vyhnat, a kolik příšer jsem musel pobít!" Mnich se usmál a pokračoval: "Udělal bys to znovu?" Petr se zamyslel, ale pak řekl: "Ano, udělal bych to znovu, jen kdybych se tak mohl dostat do jejích snů!"
"Bude to těžké, ale věřím, že je to možné."

A tak se Petr s Mnichem Lukášem vydali zpět. Lili z toho měla radost, že se vrátil, ale také obavy z toho, jak dlouho to tak zůstane. Lukáš k ní byl milý a proto souhlasila, že jim bude pomáhat.
Léčba spočíval v tom, že kdykoli se Lili bude zdát něco ošklivého, tak ji Petr vzbudí. Lili mu popíše tu obludu a Petr jí bude vyprávět jak ji přemohl. A zabralo to. Nebylo to snadné, trvalo to měsíce, než začala Lili klidně spát, a i pak se občas stalo, že se vzbudila hrůzou. Petr se však rozhodl vyhnat všechny obludy nejen z věže, ale i ze snů.

O rok později se jim narodilo malé princátko a Lukáše pozvali na křtiny.
Dál už se jim žilo dobře, protože věděli, že každá příšera se dá zahnat pryč.