...
Má duše nezná pokoje,
na vše dobré jsem zapomněl.
To je můj konec, řekl jsem,
u Hospodina pro mě není naděje!
Myslím na svou bídu, na své bloudění,
na ten pelyněk a trpké byliny.
Když o tom stále přemýšlím,
má duše klesá níž a níž.
Toto však k srdci beru si,
toto je mojí nadějí:
Hospodinova láska nepomíjí,
jeho soucit nikdy nekončí.
Každé ráno stále nová,
tvá věrnost je tak veliká!
Můj úděl je Hospodin, říkám si,
v něj složím svoji naději.
...
Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají,
ke všem, kteří jej hledají.
Dobré je trpělivé čekání
na Hospodinovo spasení.
Dobré je, když člověk nosí
své jho už od mládí.
Ať sedá o samotě, tiše
pod uloženým břemenem.
Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje!
Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije,
potupou ať je nasycen.
Hospodin přece navěky nezavrhuje!
I když zarmoutil, znovu se slituje
ve veliké lásce své.
Netrápí přece zlomyslně,
nechce lidem dávat zármutek.
...
Kdo „promluví, a stane se“?
Kdo než Hospodin to přikáže?
Což nepochází pohroma i dobro
přímo z úst Nejvyššího?
Proč by si tedy člověk stěžoval,
když je za svůj hřích potrestán?
Zpytujme své cesty, zkoumejme je,
k Hospodinu se navraťme!
Nejen své dlaně, ale i srdce
k Bohu na nebesích zvedněme.
My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se –
a ty jsi přestal promíjet.
Zahalen hněvem jsi nás hnal,
pobíjel jsi bez milosti.
Zahalil ses v oblaka,
nepřístupný pro modlitby.
...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.