Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, hodně mě to ovlivnilo.
Dřív mě nikdy nenapadlo pochybovat o tom, že v církvi je vše dokonalé...
Stalo se to na střední škole. Bydlel jsem na internátu a díky tomu,
že jsem občasně doučoval asi 80 ze 140 místních domorodců,
tak jsem patřil mezi nejoblíbenější a nejváženější osoby na škole.
To co chci vyprávět, s tím ale vlastně nesouvisí... možná trošku ;-)
Právě začínal tělocvik, všichni už jsme byli v tělocvičně,
čekali na začátek hodiny a zlehka se zahřívali.
Najednou jsem si všiml, že jedna skupinka mlátí Jansíka (nevím jestli ze srandy - ale byli to kámoši).
Na nic jsem nečekal a začal je rozhánět se slovy: "Nechte chudáka Jansíka."
Okamžitě přestali. Zato Jansík do ruda nasr** vystartoval po mě.
V tu chvíli jsem opravdu nechápal co se děje.
"Já nejsem žádnej chudáček!"
Tahle věta mi okamžitě vysvětlila, že tenhle moncl byl zaslouženej!
Až později mi došlo, že to soucitné křesťanství o lidi pečuje strašně (moc)!
Jen je to někdy na úkor identity opečovávaných.
Když jsem si o něco později přečetl knihy:
Pozor, srdce muže! nebo
Již nikdy více "milý křesťanský chlapec",
tak už jsem z vlastní zkušenosti věděl, o čem je řeč.
V církvi vyrůstá spousta značně deformovaných "mužů"... díky Bohu za uzdravení ;-)
Dobrý článek, díky za něj! Taky jsem se mnohdy setkala s příliš ochránitelským přístupem k lidem, kteří jsou nějak v oslabení nebo znevýhodnění a přesně jak píšeš - bylo to na úkor jejich vlastní identity. Takže palec nahoru že jsi o tehle zkušenosti napsal, někdy je potřeba si to připomenout. :)
Mimochodem, o něčem podobném se mluví v téhle přednášce: https://www.ted.com/talks/stella_young_i_m_not_your_inspiration_thank_you_very_much Podle mě je skvělá.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.