Včera večer mi zemřel děda, vlastně to pro mě byla velká spousta poprvé.
Ta představa mě děsila, bál jsem se toho, protože jsem se bál toho, jak zareaguji.
Poprvé mi zemřel někdo hodně blízký, poprvé jsem držel mrtvolu v náručí...
Teď už mě to neděsí!
Umírání, smrt, mrtvola - nic z toho není hrozné!
Co je smutné a těžké, je to prázdné místo...
No, co bylo hrozný bylo jak se děda posral! - Mytí mrtvoly je hrozný z úplně jinýho důvodu,
než že je to mrtvola!
Svým způsobem to bylo krásné.
Děda zemřel doma, v rodině. Málokdy jsme se doma tak hezky sešli jako včera.
Byli jsme v tom všichni společně - všem nám teď chybí!
Hodně nás to sblížilo.
Každý se nějak podílel na tom, aby ho "důstojně" připravil na odchod.
(Zkuste si důstojně dostat tuhnoucí mrtvolu do saka!!!
Ale v tom to bylo tak krásné, že to bylo s láskou, tak normální, neformální.
Občas jsem se musel dojít nadýchnout na vzduch, abych se nepoblil...
Kdo nezažil - nepochopí.)
Zasáhlo a změnilo mě to hodně.
Sice už je to asi půl roku, co měl děda velké bolesti, už to nebyl ten radostný on.
Ale až teď mi dochází, že pro mě byl tak důležitý.
Už mě nikdy nepovzbudí, nebudu si moct za ním přijít pro radu nebo jen tak popovídat.
Už nikdy mě nepřivítá s tou svojí vřelostí a radostí.
Nepředstavím mu svou budoucí manželku...
Už asi rok mu hlava vynechává, takže by mi stejně neporadil, ale až teď je to jisté.
Bude mi chybět, proto si chci zapamatovat to, co mi svěřil - a že toho je!
Dobře si pamatuju jeho poslední slova:
"Hlavně abyste zůstali Pánu Bohu věrní!
...
A postarejte se mi o babičku!"
To je celý děda! On by se pro babičku rozkrájel!
I po 65letech spolu byli jak zamilovaní puberťáci ;-)
Nikdy jsem neviděl podobné manželství.
Nikdy jsem neviděl babičku s takovou bolestí v očích,
jako když dědu odnášeli z obýváku...
Zasáhlo a změnilo mě to hodně, ale nejvíc proto, že už mě smrt neděsí.
Už se nemusím bát své reakce, protože vím, že to zvládnu
a že v tom dokonce dokážu být oporou pro druhé ;-)
A společně se teď můžeme radovat, že přešel z bolesti a smrti do života ;-)
Jaké to asi je vidět Boží slávu?
A že mě zrovna ten den oslovilo v Bibli:
Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a že nakonec se nad prachem postaví.
I kdyby ze mě kůži sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
Já ho uvidím vlastníma očima,
ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!
Přesně chápu váš pocit, zažil jsem to kdysi a vím, že člověk ty hovna myje opravdu z láskou.
+
+
"A že mě zrovna ten den oslovilo v Bibli: Můj Vykupitel žije, to jedno vím ..."
Okolo toho úryvku je postavený jeden zpěv, který je standardní součástí katolické pohřební liturgie, takže katolíka, který už nějaký pohřeb zažil, by to většinou trklo: A hele, "Věřím, že můj Vykupitel žije" !
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.