co mě zaujalo, co mě napadlo a možná ještě něco dalšího

Meze tolerance

8. 11. 2017 10:16

O toleranci se mnoho mluví, zároveň se jedná o termín často zneužívaný a nepochopený. Co tedy tolerance znamená? „Tolerance, česky snášenlivost, je schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí. Již ze samotného významu slova plyne, že abych mohl něco nebo někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pojem tolerance tak vždycky obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme: o příjemných nebo cenných věcech ho nikdy nepoužijeme.“[1] Tolerance tedy předpokládá nesouhlas. V současném populárním slova smyslu se ale význam posunul a běžné použití tohoto slova znamená „přijmutí všech pohledů jako pravdivých s tím, že ani o jednom neřeknu, že je špatný“[2]. Tolerovat tedy znamená znamená souhlasit. Naopak, již samotný nesouhlas s jiným názorem znamená v obecném podvědomí netoleranci.

Když naznačené myšlenky přeneseme do současné ekumenické diskuse potom platí „nehledejme co rozděluje, ale to, v čem spolu souhlasíme“. Určitě se jedná o dobrý princip vedoucí k porozumění, nicméně nebezpečím tohoto principu je, když se posune do roviny nebavme se vůbec o věcech, ve kterých jsme odlišní nebo předstírejme, že oblasti v kterých jsme jiní, jsou pouze druhotné a nepodstatné. Jenže realita je, že jako denominace a církve nejen jiní jsme, ale v mnoha ohledech jsme hodně a zásadně jiní. Jinakost je tak velká, že to, co v jedné církvi patří k základním nebo přinejmenším velmi důležitým článkům víry, by ve druhé znamenalo velký problém. Například stále platí, že katolík by neměl běžně přijímat večeři Páně u protestantů: „Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími“.[3] Existuje sice výjimka: ”V nebezpečí smrti nebo podle rozhodnutí diecézního biskupa nebo biskupské konference v jiné naléhavé závažné nutnosti udělují katoličtí udělovatelé tytéž svátosti také ostatním křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže se nemohou obrátit na udělovatele ze svého společenství, jestliže sami o to požádají a pokud o těchto svátostech projeví katolickou víru a jsou řádně připraveni”.[4]V této výjimce ale vidíme požadavek, aby nekatoličtí věřící projevili ve věci svátostí katolickou víru.Uvedené nemá být kritikou katechismu katolické církve. Chci pouze poukázat, že přes pozitivně se rozvíjející dialog mezi protestanty a katolíky zde jsou stále veliké a zásadní rozdíly. Právem si totiž můžeme položit otázku, kde jinde bychom se měli jako křesťané sjednotit, než u stolu Páně…

Rozdíly jsou ale i mezi protestanty – například v textové kritice Písma, v ordinaci žen a v jiných poměrně zásadních oblastech. Naznačené a mnohé další rozdíly ukazují, že nikdy nevznikne jedna velká církev. Spíše by se věřící měli v úctě učit hovořit nejen o tom co je sjednocuje, ale i o tom, kde se liší. Zároveň by si měli klást otázku, zda to v čem se liší, lze z pohledu jejich církve či denominace ještě tolerovat.

Domnívám se, že stejný princip platí nejen pro mezidenominační dialog, ale i pro dialog mezináboženský.

D. Willard v souvislosti s tolerancí napsal: „V naší zemi (myšleno USA) máme dlouhou tradici politické a náboženské tolerance. Nicméně idea tolerance byla postavena na předpokladu, že existuje pravda. V okamžiku, kdy tento předpoklad ztratíme, ztrácíme pro toleranci základ. Protože jsme rezignovali na poznání pravdy, z tolerance nám zůstal názor, že všechno je na stejné úrovni“.[5] V podobném duchu potom vyznívá následující myšlenka: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni (a protože tedy musíme být tolerantní) už nenajde sílu k obnově sebe sama“.[6] I když v rozdílném kontextu, přesto oba citovaní autoři vychází z přesvědčení, že existuje základ pro hodnocení pravdy, dobra a zla. Tímto se liší od postmoderní rezignace na hledání jakéhosi konečného základu pro náš jazyk, jakési „metafyzické kotvy“, která by určovala základ, od nějž se můžeme odrazit při posuzování sděleného výroku kladoucího si nárok na pravdu, ale při snaze definovat k čemu již tolerantní být nelze.[7]

Cílem tohoto článku není definovat pravdu, ale hledat kde jsou meze tolerance. Pojďme se tedy na některé podívat.

Tolerance znamená jistou dávku velkorysosti a schopnosti unést druhého bez toho, abych jím pohrdal a dishonestoval

Hovoříme-li o toleranci, potom se pohybujeme mezi dvěma extrémy. Jedním extrémem je arogance, povýšenost a pohrdání zastánci a představiteli jiných názorů, druhým potom bezbřehost, hraničící se zbabělostí. Povýšený člověk je netolerantní díky pýše, která má blízko k pocitu majetnictví pravdy a zároveň zapomíná na to, „poznáváme jen z části“[8]. Bezbřehý člověk oproti tomu nemá co by vlastně toleroval, protože je mu vše jedno nebo se bojí konfrontace. Tuto svojí slabost skrývá pod pláštíkem „tolerance“.

Domnívám se, že někdy zbytečně dishonestujeme věci, resp. názory, o kterých víme jen velmi málo nebo o kterých máme informace z druhé ruky a proto si rychle vytváříme předsudky. Jedním ze smutných příkladů je někdy zkratkovitá kritika a pohrdání evangelikalismem.

Smutným příkladem takovéhoto přístupu je odpověď T. Halíka časopisu týden na otázku, jak se dívá na dokument „Jesus Camp“[9]. Jedná se o otřesné záběry velmi manipulativního způsobu práce s dětmi. Halík odpovídá: „Je to výmluvná ukázka nebezpečného náboženského fundamentalismu a fanatismu určitých amerických evangelikálních kruhů, jejich náboženské manipulace s lidmi (dokonce dětmi) – něčeho, proti čemu jsem celý život bojoval“.[10] Spojovat Jesus Camp s evangelikály (kteří se od tohoto způsobu práce veřejně distancují, navíc se jedná o záběry z církve „Christ Triumphant Church“, kterou bychom jen velmi těžko mohli spojovat se současným evangelikalismem), je velmi zjednodušující – podobně jako spojovat třeba Němce s Nacisty, peníze s Židy či současné katolíky s inkvizicí a pálením čarodějnic. Podobné zkratkovité pohledy vedou k netoleranci a rychlým (a o to povrchnějším) závěrům. V uvedeném případě k zjednodušujícím závěrům ohledně evangelikalismu.

Myslím, že v případě filmu Jesus Camp by bylo mnohem lepší říci, že se jedná o ukázku nebezpečí náboženského fundamentalismu, který hrozí naprosto každé náboženské skupině.

Praktikování tolerance má své limity

Můžeme v současné postmoderní době ještě hovořit o limitech tolerance? Nejedná se o zpátečnické přitakávání moderně? Velmi kritický pohled na postmoderní toleranci přináší O. Funda: „Princip plurality, postmoderním extremismem vyhlášený jako jediný princip spásy, je popřením onoho ušlechtilého, pluralitního a tolerantního diskursu moderny. Moderní pluralita povýšená pervertující postmodernou na jediný všelék, na extrém, požírá sebe samu“.[11] Jako hlavní problém postmoderní plurality Funda vidí snahu postmoderny oproti vší logice věcí, uvádět na společného jmenovatele jevy, prvky a přístupy zcela neslučitelné.

Pokud hovoříme o limitech tolerance v křesťanském kontextu, potom je třeba vnímat, že existuje celá řada oblastí či dokonaných skutků, které jsou neslučitelné s Ježíšovým učením a s křesťanstvím vůbec. Zde je potřeba nejen tyto věci nazvat pravým jménem, ale i projevit k nim netoleranci a nesouhlas. Řekl bych, že toto je jedním z úkolů křesťanských intelektuálů a teologů.

V souvislosti s tématem tohoto sborníku, v rámci kterého byl napsán tento článek je třeba připomenout, že zřejmě jedno z tajemství reformace bylo poznání reformátorů, že některé postoje tehdy jediné pravé církve jdou proti učení evangelií. Možná dnešní postmoderní křesťan by nad mnohými tehdejšími rozpory mávl rukou s tvrzením, že se nemá cenu kvůli takovýmto věcem vzrušovat, protože přece „každý má své poznání“. Reformátoři ale vnímali některé oblasti natolik zásadní, že pochopili, že tolerance ve smyslu buď tichého souhlasu nebo lhostejnosti, by byla zbabělostí a zpronevěrou Kristovu učení.[12] Můžeme diskutovat nad některými způsoby jimi vedené diskuse, přesto nám jejich jednoznačné postoje mohou být v mnohém inspirací.

Otázka limitů tolerance se otevírá i při mezináboženském dialogu. Teolog a religionista H. Kung hovoří o tom, že „navzdory všem potížím se musí křesťanský teolog pokoušet raději argumentovat a ne vyprávět a popisovat. Musí usilovně rozpracovávat ty body, v nichž bude patrný soulad či nesoulad s jinými náboženstvími“[13]. Kung se snaží vyhnout namyšlenému absolutismu, stejně tak nezodpovědnému relativismu a z něj plynoucímu indiferentismu, který má určité náboženské pozice a rozhodnutí za nekritizovatelné. Kung hovoří o tom, že „takové stanovisko vede k laciné toleranci, ke snaze ponechávat v platnosti vše, k „anything goes“, ke špatně pochopenému liberalismu, kde se otázka pravdy bagatelizuje anebo se ji už člověk vůbec neodvažuje položit“[14].

V určité „lidové formě“ náboženského pluralismu se slučuje dialog se souhlasem, což Kung vyvrací. Skutečný dialog nastává právě tam, kde je patrný i nesouhlas. Tolerance ve smyslu její původní definice je potom ve schopnosti spolu mezináboženský dialog vést i tehdy, když se přes některé sporné body nejsme schopni přenést a když jsme si vědomi toho, že v mnohém jsme jiní.

Nesouhlas neznamená odmítnutí nositele jiného názoru

Jakkoli je to nesnadné, je potřeba učit se oddělit nositele určitého postoje či názoru, od postoje samotného. Jedním z inspirativních příkladů této schopnosti jsou veřejné debaty probíhající na půdě Oxfordské university mezi Richardem Dawkinsem a Johnem Lennoxem. Dawkins[15] je držitelem šesti čestných doktorátů, zároveň je profesorem v Oxfordu. Zabývám se zoologií, etologií a biologií. Na širší veřejnost má vliv jako popularizátor evoluční teorie a sociobiologie. Lennox[16] je profesorem matematiky a filozofie vědy na Oxfordské universitě a duchovním na Green Templeton College. Tito dva představitelé odlišných světonázorů již několikrát mezi sebou uspořádali veřejné diskuse na kontroverzní témata[17]. Na obou debatujících bylo inspirativní, že spolu dokázali nesouhlasit, přít se,vyvracet názory svého oponenta a přesto si ponechat jistou noblesu projevující se mj. i tím, že se neútočili na osobu svého oponenta. Dokázali, že „tolerance obnáší předpoklad, že bychom ke všem lidem měli přistupovat s důstojností a plným respektem“[18].

S tímto postojem ostře kontrastuje postoj českých akademiků, kteří byli pozváni na konci roku 2005 k diskusi ohledně inteligentního designu.[19] Konference se zúčastnilo přes 700 účastníků z 18 států. Hlavním organizátorem byl Dr. Charles Thaxton[20] s podporou několika institucí, mezi nimi KONOS Connection, European Scientific Network, Komenského institut v Praze a Discovery Institute ze Seattle. Jedním z přednášejících byl i výše zmiňovaný J. Lennox. Schopnost „otevřeného dialogu“ a netolerance ukázal v Čechách známý evoluční biolog Jan Zrzavý v časopise Respekt (Respekt č. 42, článek Designéři nad Prahou, kde se vyjádřil dokonce ještě před samotným konáním konference, a to velice neslušným způsobem kdy o konferenci píše jako o„ideovém běsnění“, „v Praze se sejdou různé sorty bigotů a ignorantů“, atd.). Ve stejném duchu vyšel další článek Stanislava Mihulky z Biologické fakulty Jihočeské university, který se jmenoval „Pražský sabat inteligentních designérů a pastičky na myši“[21]. Jako bývalý středoškolský učitel společenských věd mohu zodpovědně říci, že otázka evoluce a kreace byla mezi mnohými mými žáky poměrně živá. Stejně tak jsem se s touto otázkou setkával na mnohých přednáškách, která jsem měl pro různá křesťanské vysokoškolská hnutí. Těšil jsem se, že v Praze budeme moci zažít něco podobného, co se děje třeba v již zmiňované Cambridgi. Že na otevřenou a uctivou diskusi mezi odporníky jak z jednoho, tak druhého tábora budu moci pozvat křesťany i nekřesťany. Místo toho jsme dostali lekci neúcty a netolerance v tom smyslu, že o Darwinově teorii se v našich krajinách prostě diskutovat nebude. Škoda, že se naši akademici neinspirovali od svého mnohem slavnějšího kolegy R. Dawkinse a jeho schopnosti obhajovat svoje postoje na otevřeném fóru… Do této konference jsem si myslel, že takovéto metody se používají především v politice a byznyse. Opak je ale zřejmě pravdou. Používají se i při (některých) vědeckých konferencích.

Křesťanská misie není netolerancí[22]

 Jak již bylo v tomto článku napsáno, je dobrým trendem, že někteří křesťané, představitelé církví či křesťanští intelektuálové se snaží o dialog s Židy, Muslimy, o porozumění ateistům atd. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na svědectví o Kristu a k rezignaci na misii.

Novozákoník Martin Hengel shrnuje svůj průzkum Pavlova pojetí misie a původu misijního zaměření rané církve konstatováním, že historie a teologie raného křesťanství jsou předně „historií misie“ a „teologií misie“.Hengel říká: „Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ Není divu, že někteří autoři, jako např. Martin Kähler, to vyjadřují velmi silně a hovoří o tom, že „nejstarší misie byla matkou teologie“.Martin Kähler dodává, že teologie se začala rozvíjet jako „doprovodný projev křesťanské misie“ a ne jako „luxus svět ovládající církve“.[23] Lausannská smlouva[24] vnímá misii jako jedno z klíčových poslání církve: „Musíme vyjít ze svých církevních a duchovních ghett a proniknout do nekřesťanské společnosti. V poslání církve obětavě sloužit je evangelizace prvořadým úkolem. Světová evangelizace vyžaduje, aby celá církev nesla celé evangelium do celého světa. Církev leží v samém středu Božího kosmického plánu a je jeho vyvoleným prostředkem k hlásání evangelia. Církev, která hlásá kříž, však musí sama nést znamení kříže. Jestliže církev zrazuje evangelium nebo se jí nedostává živé víry v Boha, opravdové lásky k lidem či svědomité poctivosti ve všech věcech, včetně podpory materiální a finanční, stojí v cestě evangelizaci.“[25]

Pochopitelně se misie musí odehrávat v kulturním kontextu, ve kterém se nacházíme. Misiolog E. Baasland poznamenává, že „apoštolové pouze neopakovali Ježíšovo učení, ale místo toho používali částečně nový jazyk i nové způsoby, aby zdůraznili nové aspekty Ježíšova učení“.[26] V podobném duchu je i následující myšlenka: „Cílem kontextualizace misie není učinit evangelium relevantním. Evangelium relevantním je. Cílem je pomoci lidem porozumět evangeliu v tom kontextu, v kterém se nacházejí. Znamená to komunikovat pravdy evangelia jazykem, kterému lidé rozumí a ve světě, v kterém žijí. Takovýto proces kontextualice nelze oddělit od hlubokého pochopení kultury, v které se lidé nachází.“[27] Hovořím-li o misii, potom nemám na mysli zlehčování jiných názorů či věr, ale jasné přiznání se k učení evangelií v tom kontextu, v kterém se nachází člověk, kterému sdělujeme evangelium. Zároveň misie může znamenat i uctivou konfrontaci. Někdy bývám překvapen reakcí lidí, kteří nevěří a kterým jsem měl možnost říci evangelium. Sice nesouhlasili, většina z nich se nestala křesťany, ale zároveň oceňovali otevřený dialog a možnost o věcech víry hovořit.

Zřejmě hlavním kamenem úrazu je při misii osoba Krista. Toto píše již Pavel který zaznamenává, že zvěst o Kristu je kámen úrazu či bláznovství.[28] Proto někdy křesťané o Kristu raději mlčí a tím možná vypadají tolerantněji. Pokud ale vyřadíte z křesťanství Krista, musíte tomu uzpůsobit i celou věrouku a to především tak, aby vyhovovala člověku. Z křesťanství se v konečném důsledku stává jakási pokroucená psychoterapie. Nicméně křesťanství bez Krista, popř. s Kristem, ale pouze jako morálním učitelem, je pouhou sumou názorů, doktrín, které rozpalují jenom myšlení, srdce však zůstávají prázdná, svědomí bezradná. Z křesťanství se stává pouhé učení, nikoli život. V tomto místě si připomeňme slova K Bartha: „Křesťanství není nauka, nýbrž život, a jeho učení je tu jen kvůli životu. Křesťanským krédem, když mluví o věcech, které člověkem otřásají a činí si na něj nárok, je přece míněn život. Žádá od nás změnu života, formování života a jenom to je „pravá“ víra, kterou na ně máme odpovídat, abychom byli skutečně křesťany“.[29] Výsledkem křesťanství bez Krista je snad „pravá víra“, ale ne hluboká, existencionální proměna života. Ve jménu „pravé víry“ jsou lidé málokdy schopni milovat, o to víc jsou ale schopni zabíjet, pomlouvat se a nenávidět jeden druhého – především ty, kdo nevěří ve správné krédo, kdo „správně nevěří“. Řečeno s tématem tohoto článku, ve jménu „pravé víry“ se těžko lidé stanou tolerantními.

Jsme-li věřící křesťané a bereme-li vážně, že jedním z důležitých poslání církve je misie, zřejmě budeme občas vystavováni nařčení z netolerance. Pokud se bude jednat o skutečnou netoleranci, potom je potřeba měnit to, co děláme špatně. Pokud se ale bude jednat o to, že už pouhá nechuť dělat kompromisy a věrnost Kristu bude nazývána netolerancí, je potřeba se těmito názory nenechat zastrašit a zůstat „netolerantní“.

Závěr

            V tomto článku jsem se pokusil vymezit pojem tolerance s tím, že se nejedná o bezbřehý souhlas. Naopak, abychom mohli něco nebo někoho tolerovat, musíme nesouhlasit nebo nelišit. Dále jsem se pokusil poukázat na některé konkrétní možnosti aplikace tolerance. Konkrétně na to, že toleranci potřebujeme jistou dávku velkorysosti a schopnosti unést druhého, dále že tolerance má své limity, dále že nesouhlas neznamená odmítnutí nositele jiného názoru a postoje a nakonec že křesťanská misie není výrazem netolerance. Nedokážu objektivně posoudit, zda česká společnost je tolerantní či není. Jisté ale je, že se v ní prvky, někdy silné netolerance, objevují. O to více může být pro církve výzvou ukázat, že existuje i jiná a lepší cesta. Cesta po které jdeme spolu vědomi si svých rozdílů o kterých víme a o kterých hovoříme nejen proto, abychom hovořili, ale i proto, že jsme připraveni leccos změnit – pokud poznáme, že se mýlíme. Jedná se o cestu nesnadnou, protože vyžaduje velkou dávku…tolerance.


 

[1] Sokol J., Malá filozofie člověka (Vyšehrad, Praha 1998), str. 251.

[2] Copan P., Je všechno opravdu relativní? (Návrat Domů, Praha 2003) str. 37.

[3] Katechismus katolické církve, par. 1400

[4] Katechismus katolické církve, par. 1401

[5] Stetson B., Conti J., The Truth about Tolerance (IVP, Illinois 2005) str. 139.

[6] Novotný A., Hypertrofie zábavy – jedna historická paralela (revue Prostor č. 42, 1999), str. 27.

[7] Více viz. Grenz S., Úvod do postmodernismu (Návrat Domů, Praha 1997), s 137 – 156.  

[8] Bible, 1 Kor 13, 9

[9] Viz. např. http://www.clevver.com/movies/video/20409/jesus-camp-trailer.html

[10] http://www.tyden.cz/chat-s-osobnosti/tomas-halik/?page=3

[11] Funda O., Znavená Evropa umírá, (Karolinum, Praha, 2000), str. 131.

[12] K tomuto viz. např. Čtyři vyznání (KEBF, Praha 1951), konkrétně sledovat, jak se jednotlivé konfese vyrovnávají s některými, pro protestantismus spornými články.

[13] Kung, H., von Stietencron, H., Křesťanství a hinduismus, (Vyšehrad, Praha 1997), str. 16.

[14] Tamtéž s. 17.

[15] Více viz. http://richarddawkins.net/

[16] Více viz. na http://www.johnlennox.org/

[17] Viz. např. http://apologetics315.blogspot.com/2009/06/richard-dawkins-and-john-lennox-has.html

[18] Copan, P., Je všechno opravdu relativní? (Návrat Domů, Praha 2003), str. 37.

[19] Název konference byl „Darwin and Design – A Challenge for the 21th Century Science“

[20] V českém jazyce vydána kniha: Pearcyová, Taxton, Duše vědy (Návrat Domů, Praha 1997).

[21] MF Dnes 29. 10. 2005 - VĚDA.

[22] K hlubšímu studiu problematiky misiologie doporučuji: David J. Bosch, Transforming Mission, (Maryknoll, Orbis Books 1991). McGrath, A., Bridge-Building. (Liecester, IVP 1992). Hiebert, P., Missiological Implication of Epistemological Shifts (Pennsylvania, Trinity press 1999). Bevans, S.B., Models of Contextual missiology (NY, Orbis 1999).

[23] Citováno podle: Černý P., Vztah teologie a misiologie: Misijní hermeneutika, (Studijní text k přednášce pronesené v Středoevropském centru misijních studií 20.6.2007).

[24] Mezinárodní kongres pro světovou evangelizaci, který se konal ve švýcarském Lausanne v roce 1974, byl výsledkem mnohaleté práce, modliteb a společných akcí evangelikálních misionářů, kazatelů, evangelistů a teologů. Kongresu se účastnilo přes 4000 křesťanů, kteří zastupovali 150 zemí a širokou různorodost denominačních odstínů. 50 % účastníků přijelo z tzv. Třetího světa. Jednalo se tak o velkou událost a významný mezník v dějinách rozptýlené církve. Nejdůležitějším výsledkem celého kongresu se stal Lausannský závazek. Je to dokument o 3000 slovech a 15 bodech, sestavený teologickou pracovní komisí pod vedením anglikánského evangelikálního teologa Johna R. W. Stotta a podepsaný velkou většinou účastníků. Tento dokument byl přeložen do mnoha jazyků a rozeslán vedením církví po celém světě. Křesťané nejrůznějších tradic, národů a kultur, zde mohou nalézt základnu pro jednotu a spolupráci na poli světové evangelizace. Lausannský závazek byl přivítán evangelikály po celém světě. Mnoho evangelikálních církví jej přijímá jako svou moderní soudobou konfesi.

[25] Lausannská smlouva čl. 6.

[26] Baasland, E., ´The Contextualized Witness of the Apostles´, International Journal for Frontier Missions, (July-Sept 1995). s. 16.

[27] Morreau, S.A, ´The Human Universals of Culture: Implications for Contextualization´, International Journal for Frontier Missions, (July-Sept 1995), pp. 121-25.

[28] 1 Kor 1, 23

[29] Barth K., Protestantská teologie v XIX. Století, (Kalich, Praha 1986), s. 83.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

štítky

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková