Poslední dobou se hodně potkávám s emocionálně vyprahlými lidmi.
Zrovna včera jsem se dozvěděl, že kamarádka kamarádky spáchala sebevraždu
- přitom byla věřící, byla vedoucí dětí...
takových lidí je všude spousta - osamocených mezi lidmi.
Myslím, že s tím mají ženy menší problém, ale snášejí to mnohem hůř.
Spoustě lidí dlužíme úsměv!
(ne proto, že by se na nás usmáli, ale protože to potřebovali od nás)
Já s tím dřív taky hodně válčil - bylo to v době,
kdy jsem byl zapojený do spousty služeb a neměl skoro žádnou modlitební podporu.
Myslím že to bylo tím, že jsem službu (povinosti) v církvi považoval za důležitější než péči o vlastní srdce.
Moc doporučuju knihu
Pollyanna - to by měla být poviná četba!
Neumíme se zastavit během dne a pokochat se něčím nádherným.
Stále vyhlížíme konec toho co je teď, protože víme co bude pak...
Možná je to tím, že neumíme naslouchat: hodnotíme obsah projevu místo bolesti v srdci
(nebo v hlase, očích, ...). No já se taky mám co učit!
Neumíme se zastavit při poslouchání druhého, protože víme co mu poradit...
... opravdu víme?
@dromedar: uff, díky za otevřenost...
Myslím, že by bylo moudřejší radit jak z deprese a ne jak se úspěšně zabít...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.