"Člověk by se měl alespoň jednou za čas zničit."
Tentokrát se mi to podařilo opravdu důkladně. Naplánoval jsem si výlet na kole ;-)
Věděl jsem, že to bude na hranici mých možností - 237km za jeden den. Jenže to jsem nevěděl, že to bude hodně proti větru. V první polovině jsem jel asi 90km proti větru (nárazy až 70km/h) - v polovině cesty jsem vážně uvažoval, že to vzdám, ale představa, že zpátky to bude po větru... nakonec jsem to odjel celé.
Jak moc ten vítr ovlivňuje můžu uvést na příkladu: Cestou tam jsem v jednom místě jel do kopce 10, po rovině 15 a z kopce 20km/h (a to jsem jel doraz); zpátky po větru to bylo do kopce 45 (půl plynu), z kopce 54km/h (bez šlapání); je pravda, že to nebyl prudký kopec, ale o to víc je vidět co vítr dokáže.
Cesta tam, když jsem byl plný sil, mi trvala o hodinu víc než cesta zpátky, když jsem jel na rezervu.
A já si uvědomil, že jet proti větru - to se člověk hrozně nadře, vůbec to neubývá, a ani z kopce si nejde úplně orazit...
Zato jet po větru je radost! Člověk přímo letí a jen do prudkých kopců jede "za svoje" ;-)
Duch svatý je často přirovnáván k větru.
Proč se tak často snažíme to urvat "za svoje"? - Hrozně se tak nadřem!
Přitom můžeme jet po větru - pokud jsme citliví na vedení Ducha svatého.
Koukám, že tu chybí protipól začátku: Člověk by se občas měl zničit, ale opravdu jen občas!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.