Letná 1989 a 2019- několik zásadních rozdílů

Demonstrace na Letné v listopadu 1989 významně přispěly k pádu komunistického režimu. Co stálo za úspěchem těchto demonstrací? Při bližším pohledu na faktory úspěchu protestů v roce 1989 můžeme vidět, že okolnosti demonstrací před 30 lety a dnes jsou zcela jiné. Na první pohled nás napadne odlišná hospodářská situace. Nebo rychlý sled kroků (po demonstracích na Letné v roce 1989 hned následovala generální stávka). Ale je tu ještě několik důležitějších rozdílů, díky nimž může být efekt demonstrací v roce 2019 úplně jiný, než si demonstranti dnes představují. 

Sjednocení národa

Podle různých odhadů se v roce 1989 shromáždilo na Letné 550 až 750 tisíc lidí. V době, kdy se demonstrace neorganizovaly prostřednictvím sociálních sítí, to byl obrovský úspěch. Média po 17. listopadu neinformovala dostatečně o dění v Praze, média nepomáhala propagovat demonstrace na Letné a přesto byla účast takto masivní. Občanské fórum, které demonstrace spolu se studenty a herci zorganizovalo, sjednotilo výraznou většinu občanů. Do stávky se zapojilo odhadem 75% podniků.

Dnes jsou demonstrace projevem rozdělení společnosti. Podle aktuálního průzkumu agentury Median souhlasilo s požadavkem demonstrantů na odstoupení premiéra 42% dotázaných, 42% respondentů požadavek odmítlo. To by ještě nebyl takový problém. Problém je, pokud si lidé z jednoho tábora myslí, že ti z druhého tábora jsou dementi, nesvéprávné ovce apod. To je pýcha a ta předchází pád. 

Připomeňme si, co říkal již kníže Svatopluk svým synům: „Zůstanete-li svorní, nepřátelé si vás nebudou moci podřídit. Povstane-li mezi vámi svár a rozdělíte-li se ve tři vlády, zahubíte se navzájem.“ Dnes asi nehrozí, že by se u nás vraždilo tak, jako před 400 lety, ale zabíjet se pohledy, třeba kvůli odlišným názorům na politiku, umíme „dobře“. 

Jak by vypadala Poslanecká sněmovna, pokud by se nyní konaly předčasné volby? Jestliže by nikdo nechtěl spolupracovat s hnutím ANO a tzv. demokratický blok by odmítal spolupráci i s KSČM a SPD, vznikly by ve Sněmovně tři skupiny. Ani jedna by neměla většinu. 

Politický leadership

Demonstrace na Letné v roce 1989 se konaly pod taktovkou osobností, které byly ochotné převzít politickou odpovědnost. Pánové Havel, Komárek, Dubček a mnozí další dokázali formulovat nejen to, co nechtějí, ale hlavně to, co chtějí. 

Aktéři spolku Milion chvilek se politicky organizovat nehodlají. Tady je zásadní rozdíl oproti Občanskému fóru, které pod vedením Petra Pitharta získalo v roce 1990 ve volbách 124 křesel v České národní radě a 68 křesel ve Federálním shromáždění. 

Dnes sice není nutné zakládat nové hnutí, které by získalo většinu ve Sněmovně, ale v politice jsou potřeba nové osobnosti. Těžko si lze představit, že politici, kteří nesou odpovědnost za rozdělení ve společnosti, budou nástrojem smíření. 

Na příkladu Velké Británie je vidět, do jaké pasti se může dostat politika, když se politici rozdělí na 3 skupiny a není nikdo, kdo by získal většinovou podporu pro nějaké konstruktivní řešení. Dokud naše země nemá státníky, kteří by spojili v prioritních oblastech aspoň dva ze tří znepřátelených „táborů“, předčasné volby by uvedly zemi do chaosu.

Schopnost komunikace

Řada lidí vyčítá bývalému prezidentu Havlovi různé věci. Z dnešního pohledu se třeba zdá jako chyba, že Havel nepožadoval očištění justice od komunistických soudců. Klíčem úspěchu Václava Havla však byla jeho schopnost s komunisty konstruktivně jednat. 

Václav Havel si nehrál na nadčlověka, který se „nešpiní“ dohodami s komunisty a STBáky. Spolupracoval s Mariánem Čalfou, který mu zajistil zvolení prezidentem, zastával se Václava Junka (agent STB), který s Havlem uzavřel obchod týkající se paláce Lucerna atd.

Jsou lidé, kteří se nedokážou domluvit téměř s nikým. Seknou se na jednom bodě z deseti a nejede přes to vlak. Pak nastane pat resp. rozpad. Na straně druhé jsou lidé, kteří se dokážou domluvit s každým. „Dohody“ pak mohou mít korupční pozadí a to je druhý extrém. 

Umění je uzavřít takovou dohodu s protivníkem, která je za daných okolností nejlepší možná a nedopustit se přitom kompromisu se svědomím. Kdyby se většina lídrů politických stran uměla domluvit s oponenty tak, jako to uměl prezident Havel, bylo by líp. 

Při vší úctě k panu Minářovi se mi zdá, že si plete komunikaci s konfrontací. Požadavky na televizní duel působí tak, že chce nad premiérem Babišem rétoricky vyhrát. To není moudrá výchozí pozice. 

Uvolnění napětí

Když se schyluje k válce, stupňuje se napětí. Proto např. nyní vyzývá Rada bezpečnosti OSN k uvolnění napětí v Ománském zálivu. Je jednodušší udělat krok zpět, dokud stojíme nad propastí, než se hnát do konfliktu a doufat v zázrak smíření, až budeme na dně.

Jan Amos Komenský nabádal ve své úvaze o nápravě věcí lidských: 

„Přestaňme spolu jednat přísně podle práva. Stěží se kdy dospěje k míru jinak, než sleví-li obě strany něco ze svého práva. A proč ne? Je lépe něco ztratit, než dávat v sázku celek. Opatrný kupec by po vypuknutí bouře svou bezpečnost jistě raději vykoupil ztrátou části svého zboží, než aby ponechal v nebezpečí všechno. Tak je někdy ztráta ziskem.“

Demonstrace na Letné v roce 1989 vedly k uvolnění napětí. Komunistický prezident Husák udělil amnestii sedmi politickým vězňům, komunisté se vzdali politické moci a někteří z nich (např. zmínění pánové Čalfa a Junek) získali moc ekonomickou. Byla v roce 1989 lepší varianta? Nevím. Určitě ale byla varianta horší. Hodně mrtvých jako v Rumunsku.

Demonstrace na Letné v roce 2019 mohou napětí vystupňovat. Požadavky na šéfa hnutí ANO jsou formulovány tak, aby přišel o všechno. O post premiéra, o dotace, o média, o bezúhonnost svou a své rodiny. Milion chvilek tím dává motivaci panu Babišovi bojovat. A ten boj nemusí trvat rok ani deset let. Známe případy, kdy se soudní bitvy táhly 27 let!

Hlavní požadavek

Na Letné se v roce 1989 demonstrovalo za konec vlády jedné strany. Nyní se demonstruje za konec vlády jednoho muže. Zdá se tedy, že hlavní požadavek demonstrantů je podobný. V roce 1989 se však demonstrovalo také za svobodné volby a hnutí ANO právě ve svobodných volbách vyhrálo. A to s vědomím občanů o trestním stíhání i o dotacích pro Agrofert.

A není divu. Občané, kteří si pamatují rok 1989, si také pamatují zvěrstva, které se děly při privatizaci a po privatizaci. Psal jsem k tomu samostatný blog, tak jen ve stručnosti: Za asistence tzv. tradičních stran zde byly rozkradeny stovky miliard korun. Nikdo z hlavních aktérů nebyl za tyto mega tunely odsouzen a teď má jít do basy jeden z několika desítek českých miliardářů?

Problém naší země nespočívá až tak v tom, kdo je trestně stíhán. Větší problém našeho „právního státu“ spočívá v tom, kdo trestně stíhán není. Když jsou zákony děravé tak, že není možné postavit před soud skutečné viníky stamiliardových ztrát, máme jednat přísně s člověkem kvůli paragrafu 4c zákona o střetu zájmů, který si vymysleli většinou poslanci stran odpovědných za skoro TISÍC MILIARD korun podpory solárním baronům? 

Je hezké demonstrovat za nezávislou justici, ale co když je justice (zčásti) nefunkční? Nebo je normální, aby se některé soudní spory táhly 20 nebo skoro 30 let? Jak je možné, že Nejvyšší kontrolní úřad, Komise pro cenné papíry a Česká národní banka podaly desítky trestních oznámení a Policie nebo soudy vyřešily jen pár bagatelních případů? 

Postupovaly neprofesionálně úřady typu NKÚ, KCP a ČNB nebo orgány činné v trestním řízení a soudy? Pokud by se právníci v různých institucích neshodli v právním posouzení 20% případů, bylo by to normální. Jestliže se ale právníci napříč systémem shodnou jen v 5 až 10% případů, máme v Česku zásadní problém s prosazováním práva a spravedlnosti.

Jestliže se náš „právní stát“ nebyl schopen v 90 (nebo více) procentech případů vypořádat s opravdu rozsáhlou hospodářskou trestnou činností, nemůžeme čekat, že u nás zavládne spravedlnost odsouzením kauzy Čapí hnízdo, kde navíc došlo k vrácení dotace. 

Jak odstranit zlo? 

Představme si na chvilku, že se jednoho dne dočkáme seznamu úředníků, politiků, bankéřů, manažerů, lobbistů, kmotrů, policistů, státních zástupců a soudců, kteří svou nečinností nebo naopak nepoctivou činností někomu pomohli k milionům nebo miliardám korun. Možná by tento seznam byl delší, než seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti.

Někteří by třeba ještě měli peníze na zahraničních kontech, někteří je třeba již převedli na své děti, vnoučata, milenky nebo je prostě utratili. Někteří už nejsou mezi námi… 

Jak přísně bychom naložili s těmi živými? Začali bychom s nimi vést třeba 30 letou (právní) válku o trestním postihu, vydání majetku? Nebo bychom je rovnou kamenovali? 

V jedné biblické knize vypráví Ježíš příběh o dvou mužích. Jeden byl farizeus (dnes lepší člověk), druhý byl celník (tady si můžeme dosadit třeba toho, kdo odírá druhé). 

Farizeus se modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i tento celník. Dávám deset procent na charitu, postím se…“

Celník se neodvážil ani k nebi pohlédnout, bil se do prsou se slovy: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“. Ježíš říká, že celník se vrátil domů ospravedlněn a ne náboženský učenec a dodává: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Dvojí kvalita lidí se neurčuje podle toho, jestli jsou v táboře Babiš nebo antiBaniš, v táboře Zeman nebo antiZeman. Zlo neodejde z naší společnosti tak, že rezignuje premiér nebo prezident. Pýcha odchází, když si přiznám, že nejsem lepší, než ten, kdo se mi nelíbí. Sobectví odchází, když se pro mě stane služba druhým lidem přednější, než starost o mé zájmy. 

Svornost přichází, když začnu s oponentem hledat společné priority. Osvobození přichází, když odpustím. Porozumění přichází, když se nesoustředím na obhajobu svého („správného“) názoru a více naslouchám druhým. A spravedlnost? Když jsem se upínal k jejímu prosazení, vzdalovala se. Možná přijde, až si přestaneme klást otázku: „Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?“

převzato z blogu Libora Michálka