bajka o datlovi

Datel

Byl jednou jeden datel. Od normálního datla byste ho ani nepoznali, protože létal, hopkal a vyklovával červíky z pod kúry úplně stejně jako ostatní datlové - prostě proto, že to byl datel. Datlí práce je opravdu obdivuhodná, starají se o kůru stromů. A ta je pro každý strom velmi důležitá, zkuste se jich na to někdy zeptat a uvidíte sami (ale na to je potřeba spousta času, protože stromy nikam nespěchají).

Jednou, když byl zrovinka v plné práci, přilétla sojka. Chvíli ho pozorovala, ale datel si ji ani nevšiml, protože byl zabraný do práce. Sojka si počkala až se datel na chviličku zastaví, protože jinak by ji vůbec neslyšel. A pak spustila: "Dobrý odpoledne, koukám datle, že máš pořád napilno." ani nečekala na odpověď a pokračovala, "Že tě z toho datlování nebolí hlava, kdybych to tak dělala já, tak mi hlava za chvíli upadne." Datel se zamyslel a odpověděl: "Bolí nebo nebolí, na tom vlastně vůbec nesejde. Je to moje práce, Bůh mě tak stvořil, tak proč bych o tom měl přemýšlet?" Sojka ale hned pokračovala: "Já znala jednu Kosici a ta taky zkoušela vyklovávat červíky z podkůry. A je to asi měsíc zpátky, co ji našli mrtvou a náš pan doktor povídal, že se uklovala k smrti. Klucí jí prý povídali, ať už to nedělá, ale ona už z toho asi byla nějaká praštěná." Datel se na sojku usmál: "Takže podle tebe jsem nějak praštěnej? To si radši jdi vyprávět někomu jinému." Pak se pustil zas do práce. Sojka viděla, že tady už si nepopovídá a odlétla.

Datel by na tohle asi zapomněl, ale nějak mu to přišlo na mysl za dlouhých zimních večerů. Dlouho o tom rozvažoval, a pak si řekl, že to může alespoň zkusit. Je možné, že když bude šetřit zobák a hlavu, prodlouží si život třeba i o pár let. Ale nebude nic zkoušet  v zimě, ale počká si na další rok. A tak to taky udělal. Ptákům začíná rok jindy než nám, začíná s táním sněhu a prvními jarními pupeny. Zkusil týden bez klování do stromů, pak další a další. V létě už mu to ani nepřišlo divné. Dokonce mu přestalo hučet v uších a připadal si mnohem zdravější. Také si daleko raději prozpěvoval. Jednou chtěl zkusit celý den prozpívat, ale to už za ním přiletěl Slavík, že mu plaší děti. Skoro celý rok si datel šetřil zobák a vypadalo to, že už to tak zůstane.

Pak ale přišla zima. Až tehdy si datel uvědomil, že nemá co do zobáku. Dlouho létal a sháněl, ale pak si celý unavený a rozlámaný sedl na strom. Najednou si připadal jak na umření. Strom na kterém seděl byl polámaný od vichřice a datel řekl: "Ty už to máš za sebou, ale mě smrt teprve čeká." A jak tam tak seděl a čekal na smrt, najednou se mu zazdálo, že strom mluví: "Ty jsi teda datel! Já jsem polámaný, ale ne mrtvý. Brzy na jaře vyrazím nové větve. Rozhodně nehodlám jen čekat a nic nedělat. Jen mě teď trápí nějací brouci, mohl bys mi s tím pomoci. Umřít můžeš až pak." Datel se zastyděl a dal se do práce. Byl unavený a byla mu zima. Jak ale pracoval, začalo mu být skoro až horko. Taky únava z nej spadla, jakoby mu Bůh dodal sílu.

Od té doby už datel nepřemýšlel čím by si mohl prodloužit život a nebo zobák. Rozhodl se žít život naplno, naplno podle Boží vůle. A Bůh mu požehnal nejen dlouhým životem, ale i úžasnou paní datlovou a malými datlíky.