Je to tak jsem děsnej borec, až mě to děsí.
A kolik času trávím s Bohem... no... rozhodně víc než většina sboru...
Prostě já a Bůh jsme skoro jedno!
...možná že právě to je ten důvod, proč si mě Bůh nemůže použít naplno!
Dnes mě Bůh neskutečně pokořil. Měli jsme úžasnou chlapskou skupinku.
Začali jsme povídat a J. (jeden z nás) prožívá těžké deprese, dokonce na to bere léky, ale moc mu to nepomáhá. Byl na tom tak zle, že už dokonce začal tvrdit, že za to může Bůh. Snažili jsme se ho nechat vylít ze sebe tu hořkoust, ale nepomáhalo to, říkali jsme mu Boží pravdy, ale nepomáhalo to,...
...pak se ozval H.: (kluk co před pár lety fetoval)
"Takhle by to v církvi asi nemělo být. My přece nejsme parta psychologů nebo terapeutů.
My jsme křesťani, my se můžeme modlit!"
A nenechal žádný prostor pro kecy a začal se modlit. Byla to upřímná modlitba,
prostá vznešených slov. Přidali se i další a dlouho jsme se přimlouvali.
Modlitby přerušil až J., že to vlastně ani nemyslel vážně co říkal, že teď jasně vidí, jak je posedlý nějakým démonem. Chtěli jsme se modlit dál, ale nedokázal tam vydržet. Rychle odešel a cestou nám děkoval. Celý zbytek skupinky jsme se hlavně modlili a bylo to super ;-)
H. nakonec navrhnul, abysme za J. došli domů a řekli mu, že ho máme rádi.
Vzali jsme tedy čepici, kterou tam zapomněl a vyrazili za ním - alespoň jsme měli záminku proč na něj zazvonit. Když nám přišel otevřít, už měl úsměv na tváři, krize byla pryč a myslím, že všichni jsme si víc než kdy jindy uvědomili, jak jsme součástí jednoho těla, že za sebe bojujeme.
Jsou to velké věci co se dějí u nás na Podblanicku, a něco podobného se děje docela často.
Díky, díky Bože. Díky za tyhle chlapy.
Tady jsem DOMA!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.